Add thank you message and fix typos in the Josef Havelka interview

src/routes/interviews/josef-havelka/+page.svelte

@@ -21,7 +21,7 @@
     {#snippet content()}
         <Q speaker={RS}>Moje první otázka je, jestli byste shrnul svoje rodinný zázemí, kam jste třeba chodil na školu apod.?</Q>
 
-        <A speaker={JH}>Tak jeden rok mechanizačního učiliště zemědělského, 4 roky technická škola zemědělská, 5 let vysoká škola zemědělská, obor meliorace. Pak jsem šel do provozu jako vystudovaný inženýr meliorací a šel jsem dělat odvodnění, závlahy, úpravy toků, malý mosty apod.. Dělat s lidma, kteří prostě neměli takový rozhled nebo odbornost. Jenomže já jsem si říkal, že mi mezi nima bude kornatět mozek, že musím dělat ještě něco jiného. Takže jsem si nechal přivézt počítač Sinclair z Paříže. Moje první žena byla výborná chmelařka – ještě stále žije teda – a jela na kongres a dostala tam Chmelařský řád a přivezla mi Sinclair. A tím to vše začalo. A když už člověk takhle něco dělal, tak potřeboval ještě o tom něco vědět. Takže jsem začal kolem sebe shánět lidi, kteří něco umí. Pak co dál. Abyste mohl makat a dělat tak musíte mít ještě nějakou techniku a mít nějaké prostory. Takže byla potřeba nějaká podpora, nějaké zázemí, tak to dneska cítím. Takže nám v<span class="c4"> JZD řekl</span><span class="c4">i, že uděláme počítačový podnikový klub. Později se to zobecnilo na klub vědecko-technické činnosti a pak na okresní klub vědecko-technické činnosti. A díky podpoře jsme se od Sinclairu přes PMD, Didaktiky a Atari 300/600/800 dostali až k Atari 520ST. To jsme vždy říkali: ,,ježiš, mně se o tom počítači z katalogu zdálo.” To byla taková naše doba, nebyla literatura, nebylo nic. Takže to bylo o tom ty informace škubat ze světa. Zároveň my vedle toho klubu i tiskli. Ale na čem jsme tehdy tiskli? Tam taky byla podpora od vedení JZD a zároveň stranické orgány ani bezpečnost proti tomu nic neměla. Kdysi to bylo takové, že když byla nějaká rozmnožovací technika, tak to bylo nebezpečný, kvůli obavám z protistátní činnosti. Nicméně později nám JZD ten tisk povolilo. Takže to jsme používali cyklostyly a na nich jsme dělali plakáty třeba pro Atari bály. Ale cyklostylem nešlo dělat všechno. Takže potom Josef Jaroš, manžel ředitelky základní školy, který dělal kolem spojařiny na drahách, přines vyřazený dálnopis. No, Andrle, jeden chlapík z elektrárny, tak zase udělal převaděče a programy aby se dalo vše natáhnout z počítače do dálnopisu. Z dálnopisu jsme pak přešli na jehličkový tiskárny, no a tak dál. Až se ze mě stal tiskař. Protože to byla taky nová myšlenka, tak dělá se to tu dobře, běží to, Josef, ale furt máš nějaký výsledky, ale moh bys mít větší, kdyby ses tomu věnoval víc než jenom 60, 70 procent, protože jsem měl ještě svoji práci. Dokonce mne měli uvolnit </span><span class="c4">do</span><span class="c4"> pozice vedoucího, abych tady mohl v </span><span class="c4">Cítově</span><span class="c4"> stavět stanic</span><span class="c4">i</span><span class="c3"> vědecko-technický činnosti mládeže se Slušovicemi. Neměli tam být jenom počítače, měla tam být kterákoliv jiná činnost. Akorát to bylo před rokem 1989 a pak přišla revoluce a všechno se dalo jinými směry. Takže když jsem to organizoval a spojoval jsem ty lidi, co o to měli zájem, co něco uměli, co mohli tvořit, chodit do klubu, vyučovat a tak dál, tak se to po revoluci rozpadlo. Mé vysvětlení je, že „no, přece nebudeme vydělávat na Havelku, je jiná doba, jdeme podnikat, budem si vydělávat sami.“ Například ti Skurovcovi, sice vždycky pomáhali, ale zároveň se u toho věnovali DTP a dělali třeba pro módní časopisy. Ale těm dětem ten klub fakt pomohl. Jeden skončil jako pracovník zabezpečovací služby – dělal čidla, prostě se nebál těch drátů. Druhý tady má zase kovovýrobu – ten zase používá k navrhování výrobků v počítači. Pomohlo to mnoha lidem. My jsme i jezdili po konferencích, základních školách, kde jsme ty stroje ukazovali.</span></A>
+        <A speaker={JH}>Tak jeden rok mechanizačního učiliště zemědělského, 4 roky technická škola zemědělská, 5 let vysoká škola zemědělská, obor meliorace. Pak jsem šel do provozu jako vystudovaný inženýr meliorací a šel jsem dělat odvodnění, závlahy, úpravy toků, malý mosty apod. Dělat s lidma, kteří prostě neměli takový rozhled nebo odbornost. Jenomže já jsem si říkal, že mi mezi nima bude kornatět mozek, že musím dělat ještě něco jiného. Takže jsem si nechal přivézt počítač Sinclair z Paříže. Moje první žena byla výborná chmelařka – ještě stále žije teda – a jela na kongres a dostala tam Chmelařský řád a přivezla mi Sinclair. A tím to vše začalo. A když už člověk takhle něco dělal, tak potřeboval ještě o tom něco vědět. Takže jsem začal kolem sebe shánět lidi, kteří něco umí. Pak co dál. Abyste mohl makat a dělat tak musíte mít ještě nějakou techniku a mít nějaké prostory. Takže byla potřeba nějaká podpora, nějaké zázemí, tak to dneska cítím. Takže nám v <span class="c4">JZD řekl</span><span class="c4">i, že uděláme počítačový podnikový klub. Později se to zobecnilo na klub vědecko-technické činnosti a pak na okresní klub vědecko-technické činnosti. A díky podpoře jsme se od Sinclairu přes PMD, Didaktiky a Atari 300/600/800 dostali až k Atari 520ST. To jsme vždy říkali: ,,ježiš, mně se o tom počítači z katalogu zdálo.” To byla taková naše doba, nebyla literatura, nebylo nic. Takže to bylo o tom ty informace škubat ze světa. Zároveň my vedle toho klubu i tiskli. Ale na čem jsme tehdy tiskli? Tam taky byla podpora od vedení JZD a zároveň stranické orgány ani bezpečnost proti tomu nic neměla. Kdysi to bylo takové, že když byla nějaká rozmnožovací technika, tak to bylo nebezpečný, kvůli obavám z protistátní činnosti. Nicméně později nám JZD ten tisk povolilo. Takže to jsme používali cyklostyly a na nich jsme dělali plakáty třeba pro Atari bály. Ale cyklostylem nešlo dělat všechno. Takže potom Josef Jaroš, manžel ředitelky základní školy, který dělal kolem spojařiny na drahách, přines vyřazený dálnopis. No, Andrle, jeden chlapík z elektrárny, tak zase udělal převaděče a programy aby se dalo vše natáhnout z počítače do dálnopisu. Z dálnopisu jsme pak přešli na jehličkový tiskárny, no a tak dál. Až se ze mě stal tiskař. Protože to byla taky nová myšlenka, tak dělá se to tu dobře, běží to, Josef, ale furt máš nějaký výsledky, ale moh bys mít větší, kdyby ses tomu věnoval víc než jenom 60, 70 procent, protože jsem měl ještě svoji práci. Dokonce mne měli uvolnit </span><span class="c4">do</span><span class="c4"> pozice vedoucího, abych tady mohl v </span><span class="c4">Cítově</span><span class="c4"> stavět stanic</span><span class="c4">i</span><span class="c3"> vědecko-technický činnosti mládeže se Slušovicemi. Neměli tam být jenom počítače, měla tam být kterákoliv jiná činnost. Akorát to bylo před rokem 1989 a pak přišla revoluce a všechno se dalo jinými směry. Takže když jsem to organizoval a spojoval jsem ty lidi, co o to měli zájem, co něco uměli, co mohli tvořit, chodit do klubu, vyučovat a tak dál, tak se to po revoluci rozpadlo. Mé vysvětlení je, že „no, přece nebudeme vydělávat na Havelku, je jiná doba, jdeme podnikat, budem si vydělávat sami.“ Například ti Skurovcovi, sice vždycky pomáhali, ale zároveň se u toho věnovali DTP a dělali třeba pro módní časopisy. Ale těm dětem ten klub fakt pomohl. Jeden skončil jako pracovník zabezpečovací služby – dělal čidla, prostě se nebál těch drátů. Druhý tady má zase kovovýrobu – ten zase používá k navrhování výrobků v počítači. Pomohlo to mnoha lidem. My jsme i jezdili po konferencích, základních školách, kde jsme ty stroje ukazovali.</span></A>
 
         <Q speaker={RS}>Tak asi začněte tou kronikou a obecně tím jako jak ten klub dopodrobna fungoval.</Q>
 
@@ -37,7 +37,7 @@
 
         <Q speaker={RS}>To jste se scházeli docela často.</Q>
 
-        <A speaker={JH}>Ano. Ty děti vedl Mila Šubrt, někdy to vedla moje dcera, někdy to vedl pan Janoušek. Občas to nebylo, občas přišlo jen pár dětí, ale jinak to tam furt nějak žilo. Někdy jsme i brigádničili – ten spolek se prostě sešel a makal. Na den otevřených dveří, tak to tam přišlo 264 lidí. Soutěž v počítačových hrách pro děti. Taky jsme jezdili na školy a zvali si kantory, aby jsme jim ukázali, co se dá s těmi počítači dělat nebo nedělat – Základní škola Obříství, Základní a mateřská škola Cítov, Základní škola Komenského. Nicméně scházeli jsme se pravidelně, furt, děti se chtěli něco dozvědět a samozřejmě si něco zahrát. Byl tam samozřejmě <span class="c0">Karel</span><span class="c4">, dělali jsme ty první programy, vydávali jsme časopisy, zpravodaje, návody a vše samozřejmě v češtině. Celý se to muselo nést v duchu svazu mládeže – tý organizovanosti. Jiná organizace mládeže navíc nebyla, ale nic špatného jsme nedělali, učili jsme děti, aby se měli dobře a aby něco dělali a uměli.</span><span class="c2"> </span><span class="c4">Okresní výbor svazu Československého přátelství nás pozval jako hosta do Neratovic, abychom tam něco předvedli. Tak jsme tam dojeli, náš klub připravil soutěž </span><span class="c0">Znalost Sovětského svazu</span><span class="c4"> ve spolupráci s agenturou Novosti, týdeníkem Norit, Praha, okresními výbory, JZD apod. A umožnilo to, že děti se něco dozvěděly, fungovaly, cestovaly, vyhrávaly, byly potěšeny.</span><span class="c2"> </span><span class="c3">Tady jsme byli v Paláci kultury a u toho se píše: ,,Sovětští přátelé, dnes nás navštívil vzácný host, šéfredaktor časopisu Modelář Konstruktér Julius Stolianov ze Sovětského svazu”</span></A>
+        <A speaker={JH}>Ano. Ty děti vedl Mila Šubrt, někdy to vedla moje dcera, někdy to vedl pan Janoušek. Občas to nebylo, občas přišlo jen pár dětí, ale jinak to tam furt nějak žilo. Někdy jsme i brigádničili – ten spolek se prostě sešel a makal. Na den otevřených dveří, tak to tam přišlo 264 lidí. Soutěž v počítačových hrách pro děti. Taky jsme jezdili na školy a zvali si kantory, aby jsme jim ukázali, co se dá s těmi počítači dělat nebo nedělat – Základní škola Obříství, Základní a mateřská škola Cítov, Základní škola Komenského. Nicméně scházeli jsme se pravidelně, furt, děti se chtěli něco dozvědět a samozřejmě si něco zahrát. Byl tam samozřejmě <span class="c0">Karel</span><span class="c4">, dělali jsme ty první programy, vydávali jsme časopisy, zpravodaje, návody a vše samozřejmě v češtině. Celý se to muselo nést v duchu svazu mládeže – tý organizovanosti. Jiná organizace mládeže navíc nebyla, ale nic špatného jsme nedělali, učili jsme děti, aby se měli dobře a aby něco dělali a uměli.</span><span class="c2"> </span><span class="c4">Okresní výbor svazu Československého přátelství nás pozval jako hosta do Neratovic, abychom tam něco předvedli. Tak jsme tam dojeli, náš klub připravil soutěž </span><span class="c0">Znalost Sovětského svazu</span><span class="c4"> ve spolupráci s agenturou Novosti, týdeníkem Norit, Praha, okresními výbory, JZD apod. A umožnilo to, že děti se něco dozvěděly, fungovaly, cestovaly, vyhrávaly, byly potěšeny.</span><span class="c2"> </span><span class="c3">Tady jsme byli v Paláci kultury a u toho se píše: ,,Sovětští přátelé, dnes nás navštívil vzácný host, šéfredaktor časopisu <i>MODELÁŘ - KONSTRUKTÉR</i> <i>(МОДЕЛИСТ - КОНСТРУКТОР)</i> Julius Stolianov ze Sovětského svazu”</span></A>
 
         <Q speaker={RS}>Jak moc jste komunikovali s jinými kluby a spolky kolem počítačů? Ať už na nějaký regionální úrovni nebo přímo mezistátní?</Q>
 
@@ -85,7 +85,7 @@
 
         <Q speaker={VS}>Jaká byla tehdy představa o tom, k čemu se budou ty osobní počítače jednoho dne používat? Myslel jste si, že se to bude používat hlavně v tom zemědělství?</Q>
 
-        <A speaker={JH}>Musím říct, že takhle jsem asi vůbec neuvažoval, ale v podstatě to tak asi nějak vyplynulo. My jsme se to všichni učili, abychom to uměli, abychom to užívali, aby to fungovalo. My na tom dělali i hodně statistiky nebo výpočty. Z dnešního pohledu hlouposti jako kolik přišlo lidí. Ale v těch hlavách lidí se muselo zabudovat, že to není moderní hloupost, ale že to je potřeba. Tady Ing. Petr Hudlík dostal bronzovou medaili za program <span class="c0">Orba</span><span class="c3"> na výstavě Zenit. To byl program který měl zefektivnit práci na poli.</span></A>
+        <A speaker={JH}>Musím říct, že takhle jsem asi vůbec neuvažoval, ale v podstatě to tak asi nějak vyplynulo. My jsme se to všichni učili, abychom to uměli, abychom to užívali, aby to fungovalo. My na tom dělali i hodně statistiky nebo výpočty. Z dnešního pohledu hlouposti jako kolik přišlo lidí. Ale v těch hlavách lidí se muselo zabudovat, že to není moderní hloupost, ale že to je potřeba. Tady Ing. Petr Hudlík dostal bronzovou medaili za program <span class="c0">Orba</span> na výstavě Zenit. To byl program který měl zefektivnit práci na poli.</A>
 
         <Q speaker={RS}>Jak jste třeba vnímal ten zábavní charakter těch počítačů? Hrál jste třeba sám hry v té době?</Q>
 

src/routes/interviews/josef-havelka/interview.ts

@@ -10,7 +10,7 @@ const JH: Person = {
     color: "darkblue",
     birth_year: "1962",
     gender: "M",
-    bio: "Josef Havelka studoval a následně i pracoval v rámci zemědělství. K prvnímu počítači se dostal, když mu první manželka přivezla z Francie počítač značky Sinclair. Během svého působení v rámci zemědělství založil Atari klub při místním JZD a začal se věnovat tisku (ke kterému pak zcela utekl od meliorací půdy). Klub byl umístěn v budově, které pan Havelka říkal ,,první škola“ a fungoval od roku 1986 až do revoluce roku 1989. Kromě obecného fungování v prostorech školy, klub dělal i různé akce jako byl „Atari bál“ nebo akce, kde s počítači seznamoval pedagogy.",
+    bio: "<p>Josef Havelka studoval a následně i pracoval v rámci zemědělství. K prvnímu počítači se dostal, když mu první manželka přivezla z Francie počítač značky Sinclair. Během svého působení v rámci zemědělství založil Atari klub při místním JZD a začal se věnovat tisku (ke kterému pak zcela utekl od meliorací půdy). Klub byl umístěn v budově, které pan Havelka říkal ,,první škola“ a fungoval od roku 1986 až do revoluce roku 1989. Kromě obecného fungování v prostorech školy, klub dělal i různé akce jako byl „Atari bál“ nebo akce, kde s počítači seznamoval pedagogy.<p>Chtěli bychom také poděkovat <a href='https://www.heroclan.cz'>HERO CLANU</a> za spojení s dobrovolnou přepisovatelkou pro tento rozhovor.",
     photo: {
         url: "/interviews/josef-havelka.jpg",
     }